Za trochu lásky šel bych světa kraj

Vyrostla v tom nejspíš většina z nás. Naše úspěchy se braly jako samozřejmost. Důraz byl kladen na to, co se nepovedlo nebo neudělalo. Kritika bývala na denním pořádku a pochvaly nesmírně vzácné.

A tak se někde hluboko do nás propsalo, že si lásku a pozornost musíme zasloužit. Stali se z nás v podstatě „neurotici“, kteří se sedřou z kůže ve snaze se zavděčit druhým. Často se necítíme, chodíme přes sebe a svoje potřeby odsouváme na poslední místo. Za trochu lásky bychom šli světa kraj, ale stejně máme pocit, že si ji vlastně nezasloužíme, protože nejsme dokonalí.

„Ať dělám, co dělám, nejsem hodna toho, aby mě měl někdo rád.“  Tohle bylo mé vlastní niterné přesvědčení, které jsem si před lety rozklíčovala během terapeutických sezení, na které jsem tehdy docházela.

A teď to mám před sebou zas.

Je to propsané ve vráskách na tváři muže středního věku, který za mnou přišel na Terapii Lesem, protože se chtěl naučit zase chodit do přírody srdcem.

Byla jsem na naše setkání zvědavá.

Nejen proto, že za mnou lidé obvykle chodí, abych jim pomohla odbourat stres, zpomalit a načerpat energii, ale také proto, že jsem o něm věděla, že prakticky celý život v přírodě pracuje. Jeho přání mi tak naznačilo, že touží prozkoumat něco hlubšího, než je jen vztah se světem okolo.

Kráčeli jsme mezi stromy vstříc lesnímu tichu a já vnímala jeho neklid.

Šel rychle.

Řeč těla svědčila o tom, že potřebuje něco dělat. Pohledem neustále pátral okolo sebe. Kdykoliv narazil na jedlou houbu, měl tendenci ji sebrat, i když ji vlastně vůbec nechtěl.

Nabídla jsem mu k vyzkoušení pár technik, které používám k tomu, aby se klienti uvolnili a přeladili na přírodní prostředí a pomalejší tempo. Pouštěl se do nich s vervou, a když potom se mnou sdílel svůj prožitek, měla jsem pocit, jako by právě paní učitelce odprezentoval dokonale vypracovaný úkol a čeká za to pochvalu.

Místo zpomalení a vnímání toho, co právě teď je, tu jako tenká nit byl neustále přítomný motiv snahy se zavděčit.

A tak jsem nechala les, aby nás pozval k tomu otevřít pomyslné dveře a podívat se na to, proč je pro toho muže obtížné prostě jen tak být.

Do nedalekého stromu párkrát zaklepal strakapoud a před námi se z kamínků, mechu a klacíků postupně rozvinul kus jeho životního příběhu, který ledacos vysvětloval.

Past zvaná „to dobré si musíš zasloužit“

Vyrostl v rodině, kde hodnota člověka úzce souvisela s jeho užitečností. Všechno, co dělal, muselo mít nějaký praktický význam. Zabývat se něčím jen tak nebo pro potěšení z dané činnosti byl zbytečný luxus, pro který nebylo pochopení.

A tak se z něho stal muž, který nedokáže pár minut sedět v klidu a v jeho životě není žádná radost – jen povinnosti, které ovšem plní spořádaně a do puntíku. Díky tomu má skvělou reputaci, ale zároveň to vlastně nikdo neocení. Bere se to jako samozřejmost, kterou od něj okolí očekává, ale zpátky mu to příliš nevrací. A tak ten muž dává a dává a uvnitř něj něco pořád tiše doufá, že jednoho dne to bude stačit. Aspoň na vřelý úsměv. Vlídné slovo. Ocenění. Na trochu lásky.

Rozhostí se ticho a mezi stromy se prožene vítr, který rozkomíhá větve.

Dívám se mu do tváře, v níž se zrcadlí hra světla a stínů bukového listí. Člověk, který tu sedí přede mnou, podobně jako kdysi já uvěřil tomu, že není a nikdy nebude dost.

Jako mlčenlivý svědek se jemně dotýkám jeho bolesti, a zároveň vnímám pradávnou ozvěnu své vlastní.

„Uvažoval jste o psychoterapii?“ zeptám se, když se ticho promění.

„Ne, já se v sobě hrabat nechci.“ odmítá okamžitě a já vnímám, jak se uzavírá.

I tomu rozumím.

Dovolit si nechat si pomoct stojí hodně odvahy. Nejen proto, že člověk bude muset čelit všemu nehezkému, co roky potlačoval a emocím, které si neodžil. Ale také proto, že to vyžaduje rozbít dekády pečlivě kultivovaný obraz posvátné nedotknutelnosti našich rodičů, a zpochybnit zaryté přesvědčení, že to, co dělali, bylo správně a my to musíme bez výhrad, hněvu, frustrace a smutku přijmout.

Stanout tomu tváří v tvář vyžaduje statečnost, která se nedá vynutit. Žádné množství slov nikoho nepřesvědčí, aby se do toho pustil, i kdyby mu to bylo ku prospěchu. Je potřeba k tomu postupně dozrát svým vlastním tempem, a tak na něho nenaléhám.

Zažít, že jsem dost

Ale něco pro něj přeci jen udělat dovedu.

Můžu ho nechat zažít, že to, jaký v tuto chvíli je, je naprosto dostatečné. Proto mu nabídnu jednu aktivitu, která není o výkonu ani o zásluhách. Je o prožitku kompetentnosti sama sebe, pro který příroda vytváří dokonale bezpečné prostředí.

Když cvičení skončí, ještě ho zavedu na nedaleký kopec a nechám ho „povídat si“ s okolní krajinou.

Tentokrát nesdílíme.

Co se v něm odehrálo, je jenom jeho. Nepotřebuje to můj souhlas ani hodnocení. Vidím ale, že se ho to na niterné úrovni dotklo. Tělo je klidnější, pohled se vyjasnil. Za tou ustaranou tváří nesměle vykukuje divoký kluk, který chce svobodně řádit a konečně žít.

Přála bych mu, aby postupně našel odvahu začít měnit svůj příběh. Aby pochopil, že byl vždycky dost, a že si ocenění a pozornost druhých nepotřebuje muset zasloužit.

Slovům by neuvěřil, a tak jsem mu pomocí laskavé přírody ukázala, že to tak je. Zasel uvnitř sebe semínko v podobě nové zkušenosti a je jen na něm, jestli ho nechá vyklíčit a růst.

Možná, že stejně jako on, taky ještě nemáte odvahu na hlubokou práci.

Za trochu lásky a sebepřijetí ale opravdu nemusíte chodit světa kraj. Někdy pro začátek postačí, když na to zatím půjdete od lesa.